Café Jirásek srdcem Evropské

Na stránkách novin TRUBADÚR se setkáváte s lidmi, kteří mají vize, sny a různě zvrásněné, ale života plné tematické přesahy. Nepřežívají, žijí, tvoří a nebojím se konotačně radioaktivního slova minulosti – budují! V tomto kichotském šiku dostává čestný a zcela zasloužený prostor i Lucie Jirásková, majitelka, provozovatelka a srdce kavárny CAFÉ JIRÁSEK. Když vstoupíte do tohoto smysluplně vymazleného prostoru, vzápětí pocítíte duchovní pouto s českou historií, takový zvláštní vjem poetického pohlazení, který na mě stále sedá například při poslechu Krylových veršů: „Manon je růže, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela.“

Lucie, když k vám vstoupí host zprava ho pozdraví profesor Alois Jirásek a zleva na něj z nádherně zarámovaného obrazu bude shlížet písničkář Karel Kryl, proč zrovna on?

Já jsem si přála vybudovat kavárnu s přesahem. Místo, se kterým se budou lidé osobně identifikovat, protipól instantních podniků, které plní pouze funkci „někde“ se sejít a „něco“ si dát. Café Jirásek chápu od počátku jako médium. Jako místo, kde se lidé setkávají, vyměňují si své radosti i starosti, a především diskutují, protože diskuse je velmi důležitá. A protože mám pocit, že se dnes pro samý spěch sami v sobě ztrácíme, mým cílem bylo vybudovat místo, kde by se na chvilku čas zastavil a člověk zamyslel. A protože odpovědi na časté otázky dneška tkví v minulosti a – jak řekl moudrý Jirásek – „Nemůže dobře porozumět současnosti ten, kdo plně nepochopil svou minulost…“, rozhodla jsem se interiér kavárny zasvětit naší kulturní historii. Skrze dobrou kávu a kuchyni se snažím předat dál myšlenky a moudra těch největších českých a slovenských osobností, které máme my Češi odjakživa v krvi, jen si to musíme čas od času připomenout.  A právě Kryl nám, Čechům, vždy nastavoval zrcadlo. V jeho pohledu shora si musí každý najít to své. Hrdost, souznění, nebo možná stud a chuť něco změnit. Saháme si do svědomí.

Není to tak dlouho, co jste oslavili první narozeniny. Co ze tvých původní snů a vizí zůstává součástí každodenní reality. A neříkej, že toho není dost...

Jestli mi něco vždy vrátí entusiasmus, který se občas v každodenních provozních problémech vytrácí, je, když některý ze zákazníků můj záměr plně pochopí. Když mi host řekne, že naše kavárna má nezaměnitelnou atmosféru, že je mu dobře. Přijde znovu nejen na kávu a oběd, přijde k nám, do našeho prostředí a za námi. Tito hosté se k nám vracejí, nosí nám nádherné knihy, hrnečky nebo krajky na stolky po babičkách s radostí, že rodinné poklady předávají dál do dobrých rukou a budou dále dělat radost. Nedávno mi jeden z hostů dokonce dovezl vyřazené stolky ze Slovanského domu...Další nádhernou satisfakci si užívám ve chvílích, když do kavárny zavítá některý z lokálních či přespolních starousedlíků. To je opravdu krásný pohled na párek staroušků, kteří, svátečně oblečeni a ve slavnostní náladě, přišli do Café Jirásek na skleničku vína a větrník. Nespěchají, užívají si odpoledne a je jim dobře. A čas se zastavil. A cítí to všichni kolem. A tu atmosféru my si schováváme ve zdech a každému, kdo potřebuje dobít energii, je u nás k dispozici. A když pak ještě zjistíte, že si za obrázkem Karla Havlíčka nechává vzkazy jeden zamilovaný pár, říkám si, že naše zdi začínají psát svou historii….

Řekni nám něco k formování prostředí kavárny, k výzdobě, jejímu pojetí … ten krásně zmaterializovaný vizuál, je de facto branou k té ducha povznášející sváteční náladě?
Ano, přesně tak to cítím, a tak jsme ke kavárně s mým mužem od počátku přistupovali. Ctíme ducha lokality a nemovitosti, Hanspaulka a tato vila, to jsou 30. léta jak vystřižená, takže koncept v duchu První republiky byl od počátku jasná věc. Navíc s manželem oba tuto dobu milujeme. Architekturu, nábytek, módu, porcelán, i dobové umělce, prostě srdcová záležitost. Rádi staré věci opravujeme, protože mají svého ducha, svou energii, a měly by zůstat zachovány. Takže vymýšlení a navrhování interiéru mě neskutečně naplňovalo, nechtěli jsme žádného architekta, protože interiér pak podle mého ztrácí osobitost. Spolupracujeme s geniálním truhlářem, který dokáže číst mé myšlenky, takže spolupráce byla velkou radostí. Jezdila jsem po bazarech a vybírala starý nábytek, který jsme zrestaurovali, nakupovala kraječky na stolky, porcelánové cukřenky a krásné tácy na dorty, nádherná svítidla. Jako velký patriot podporuji české firmy, takže čalounění židlí a závěsy jsou dekorovány českou firmou, porcelán, ze kterého host jí, je samozřejmě z Karlových Varů. 
A protože naše filozofie tkví v české kulturní historii, vymyslela jsem si na zeď tapetu s fotografiemi a citáty našich kulturních a politických velikánů historie i současnosti. Stejný vizuál používáme pro hosty jako prostírání a citáty rozdáváme ve formě papírových kartiček ke kávě místo čokolády. Práce na tapetě byla dřina, o čemž ví své moje kamarádka Erika Mithoferová, kterou tato zakázka stála krev, pot i slzy a to doslova. Když k nám zavítají děti, přistane jim na stole speciální prostírání s rébusy o českých velikánech, pokud jde o kulturně-historickou osvětu, nikoho nešetříme!

Ve svém filosofickém statusu máte mimo jiné uvedeno: „…velmi si vážíme lidí, kteří se zajímají o dění kolem sebe, sami hledáme ekonomické alternativy, které slouží lidem víc než penězům. Bude pro nás proto ctí a zadostiučiněním, poskytnout prostory Café Jirásek místním i přespolním spolkům či sdružením pro záležitosti kulturní, duchovní, politické i umělecké.“ Jaké akce již máte za sebou, jak se výše uvedené realizuje v praxi?
Café Jirásek funguje teprve něco málo přes rok, ale stihli jsme několik akcí, které mi, a věřím že nejen mě, udělaly radost. Rádi pořádáme různá autorská čtení a představování a křty nových knih, některé z nich jsou v kavárně k prodeji, například kniha „Odposlechnuto v Praze“, což je charitativní projekt sdružení jménem Srdcaři s cílem zprostředkovat humorné hlášky z pražské MHD sluchově postiženým lidem. Oslavujeme české svátky, moc jsme si užili oslavu 100 let výročí republiky, v prvorepublikovém stylu. Připomínáme rádi hostům výročí slavných osobností, zapalujeme svíčky a pouštíme jejich hudbu. Pořádáme také hudební produkce, velmi pyšná jsem na „Koncert pro národ“, který u nás uspořádaly dámy z Národního divadla, paní Kateřina Jalovcová zpívala v doprovodu skvělých hudebnic krásné úryvky české klasiky od Dvořáka, Janáčka nebo Smetany. Za organizaci této akce znovu děkuji paní Rytinové, byl to nezapomenutelný zážitek. Každý čtvrtek pořádáme klavírní šansonové večery a naše piáno po prababičce je k dispozici každému, kdo si na něj chce zahrát a popřát chvilku muzikoterapie sobě a ostatním hostům kavárny. Říkáme mu „Nespoutané piáno“, k tomuto názvu jsem došla při hledání inspirace v době navrhování interiéru kavárny, při toulkách starou Prahou. Procházela jsem nádhernou secesní Fantovou budovou na Hlavním nádraží a uprostřed hlavní haly jsem objevila starý klavír, na kterém byl řetěz a zámek. Depresivní pohled. Představovala jsem si jeho zašlou slávu a řekla si, že naše piáno bude navždy nespoutané… Hosté toho často využívají, hrají si často spontánně jen tak pro radost a nedávno jsme u nás měli sérii dětských vystoupení.
Radost mám také z projektu „Čtení u Jiráska“, na kterém spolupracujeme se sdružením Letokruh, jehož posláním je aktivizovat seniory formou dobrovolnictví. My tu od nich máme dvě senzační pohádkové babičky, které sem chodí každý týden číst dětem pohádky. Je to hodinka plná naděje. Babičky mají radost z dětí, děti z babiček, maminky z klidné chvilky na kávu a všichni si odnášíme satisfakci z podpory mezigeneračního setkávání, příležitosti podporovat čtení u dětí a hlavně skvělý relax v podobě poslechu pohádky od babičky.

A pokud jde o realizaci mé filosofické myšlenky v praxi, realita je v dokonalém souladu s jejím zněním, slouží opravdu více lidem, než penězům...

Autor článku: Mgr. Jindřich Kohm