Na kafíčko s Danielou Krolupperovou, pohádkovou vílou, jež těší (nejen) dětské duše

Na kafíčko jsme se s paní Danielou těšily obě. Já na další kavárenský rozhovor, při kterém si budu představovat, že máme kavárnu plnou malých posluchačů a probíhá další milé tradiční autorské čtení, paní Daniela na kávu vypitou po dlouhé době v kavárně, byť do standardního kavárenského stavu provozu máme poněkud daleko. Ale je rozhodně třeba se radovat z maličkostí. A to my obě umíme!

Jak jste, paní Danielo, prožila covidový rok, co Vám vzal a co Vám dal?

Covid mi vzal běžný, všední život. Jako všem. Připravil mě o část práce a výdělku, namísto kterých v hojné míře dodal nejistotu, obavy, izolaci a posléze i apatii. Jako většině lidí. 

Už je to rok, co jste mohla face to face potěšit Vaše malé čtenáře, stýská se Vám po dětech? Co, podle Vás, covid vzal a dal dětem? Máte nějaký vzkaz pro jejich rodiče?

Po dětech se mi stýská nesmírně. Každé všední ráno mi schází hlásky dětí, které si cestou do školy povídají a volají na sebe, když míjejí náš dům. Ze začátku jsem si říkala – měsíc, dva, to se zvládne. Ale teď, když děti nechodily do školy prakticky celý rok, mám stále větší obavy, jak je covidové prázdno poznamená. Vládní opatření sebrala dětem rok běžného školního života (zatím!). U malých dětí ale tvoří jeden rok podstatně větší část života než u dospělého. Osmileté dítě tak strávilo osminu svého života v odloučení, komunikovalo téměř výhradně s obrazovkou počítače. Přišlo o běžné sociální kontakty s vrstevníky, což mu znesnadnilo zdravý sociální vývoj. Bylo zásadně omezeno v běžném pohybu. To výrazně ovlivní jeho zdravotní stav a bohužel i návyky, které si s sebou ponese do života a které jsou pro zdravý životní styl zásadní. Domnívám se, že společnost by podstatně méně zatížilo, pokud by se proticovidová opatření zaměřila na ochranu ohrožených skupin obyvatel, nikoliv plošně zastavila běžný život v celé zemi.  Když vidím, v kolika zemích (severské státy, USA a další) se do školy chodilo a chodí prakticky neustále, byť za přísných hygienických opatření, a situace tam není tak dramatická jako u nás, nemohu se ubránit dojmu, že i u nás by to bývalo šlo jinak. V opatřeních byly děti vždycky na posledním místě. No jistě, nejsou slyšet, nevolí a, až volit budou, tak už tady nebudou ti, co rozhodují dnes. Online výuka navíc děti doslova přilepila k počítačům. Tím zkomplikovala snahu velké části rodičů dostat děti od obrazovek do „běžného života“, společně si hrát, sportovat, procházet se a třeba si i číst. 

Čtení, podle Vašich slov, umožňuje dítěti to, co žádný jiný informační prostředek nedokáže – totiž rozvíjet abstraktní myšlení. Abstraktní myšlení je zase nezbytné pro rozvoj inteligence. Poslední rok mám tedy z mnoha důvodů pocit, že bychom se všichni, napříč společností, měli vrátit k pohádkám, co myslíte?

Pohádky by asi po tom, co prožíváme, potěšily nejvíc.  Ale mně by bohatě stačilo, kdyby děti četly. Cokoliv, ale četly. Aby nebyly jen pasivními konzumenty videí valících se z Tik Toku a dalších sociálních sítí nebo filmů. Čtení představuje pro začínající čtenáře – do doby, než se zautomatizuje –  námahu. A námaze se člověk z podstaty své povahy často snaží vyhnout. Proč se namáhat, když nemusím? Když stačí jeden klik a počítač vychrlí nepřeberné množství požitků? Jsem přesvědčena, že už dnes je mezi mladými lidmi řada těch, kteří si čtení do dospělosti vůbec nezautomatizovali. Prostě se nečte. S tím přirozeně upadá kultura vyjadřování, děti nemají šanci vypěstovat si cit pro tak běžné jazykové jevy jako jsou například předložkové vazby. Vím přesně, o čem mluvím, protože mezi děti jezdím posledních 15 let. Děti čtou čím dál tím méně – i ve vzdělaných rodinách, kde se rodiče intenzivně snaží v dětech probudit lásku ke knihám a psanému slovu. Bojím se, že bude hůř. Čtení je totiž živnou půdou pro obrazotvornost.  Svět se mění, ovšem těžko říct, jak bude vypadat, jestli lidé jednou přijdou o fantazii... 

Zahlédla jsem jednu z Vašich noblesních fotografií ve stylu 30.let, doby, která uhranula Vás i mě. A zaslechla jsem cosi o připravované knize o módním salónu, prozradíte nám víc? (v letošním teplákovém roce zní totiž slovo módní salón jako pohádka)

Kniha Labutí dům čekala na vydání několik let. Snad tedy bude stát za to. Vypráví další prvorepublikový příběh (stejně jako Past na korunu), tentokrát děvčátka, které sní o tom, že jednou bude mít vlastní módní síň. A na splnění svého snu pilně pracuje. V knize je spousta nádherných elegantních rób v ilustracích skvělé Evy Chupíkové. Ty jsou tak krásné, že prakticky každou z nich bych si chtěla pověsit na stěnu jako obraz. 

Jak si, ve Vašich očích, nyní stojí knižní průmysl, čekají ho změny?

Nejsem ekonom ani vizionář, ale je mi jasné, že knižní trh (jako ostatně celá společnost) má velké potíže. Obávám se, že ještě větší ho čekají. Knihu, zvlášť tu pro děti, která je plná ilustrací, si člověk napřed musí prohlédnout, než ji koupí. To internet neumožňuje, takže prodej knih přirozeně poklesl. A i když se (pevně doufám) jednou vrátíme k normálu a bude možné opět nakupovat v knihkupectvích, kdoví jak na to budeme s kupní silou. Kniha je zbytné zboží. Stejně jako celá kultura. Každý člověk se napřed musí najíst, aby mohl myslet na věci, které k životu nutně nepotřebuje. Budu nám držet palce.

Co bude první věc, kterou uděláte, až se rozvolní současná lock-down opatření?

Netuším. Takové věci jsem plánovala v době, kdy jsem ještě žila s jasnou nadějí, že lockdown skončí a svět bude zase normální. Teď už je to pro mě tak nejistá budoucnost, že na ni prostě nemyslím.

A na co se můžeme těšit od Vás my a malí čtenáři?

Zhruba v polovině května by měla spatřit světlo světa knížka o Mechové víle s nádhernými ilustracemi Ivony Knechtlové. Je určená nejmenším čtenářům. Na podzim byl měl vyjít Labutí dům a začátkem zimy další příběh známého Bubáčka – Bubáček a zlobivá závěj. Na jaře příštího roku by mělo následovat další dobrodružství policejního křečka.

Těším se nesmírně na všechno, co chystáte, na další autorské čtení v Café Jirásek, držím nám všem palce a pevně věřím, že si knihu, divadlo a celou kulturu uhájíme, vždyť jak řekl Karel Kryl - "...i z prázdné peněženky má zbýt na sněženky..."

Daniela Krolupperová je uznávaná a oceňovaná spisovatelka pro děti a mládež, jíž vychází několik titulů ročně. V jejím rejstříku naleznete knihy nejrůznějších žánrů pro všechny věkové kategorie – pro začínající čtenáře (série Bubáček, Sedmilhář Josífek, Policejní křeček), populárně-naučné publikace (Proč mluvíme česky?), zábavně-vzdělávací příběhy o přírodě (Jde sem lesem, Zákeřné keře, Mizící hmyzíci), ze života dětí (Polštářoví podvodníci, Zmizelá škola, Makej makaku), ale i dobrodružné detektivky pro mládež (Společenstvo klíčníků, Zločin na Starém Městě pražském, Past na korunu).